Můj "život"

Tohle bude dlouhé a občas zmatené. Je to už přes měsíc, co mi zemřela tchyně. Byla sice nemocná, ale vypadalo to, že je všechno na dobré cestě, jenže pak to vzalo rychlý konec. Od té doby mám pořád pocit, že se koukám na nějaký film, ve kterém se pokazil scénář, nemůžu to ovlivnit a změnit. Byla součástí mého života víc než deset let. Sice jsme si občas lezly na nervy a já si z ní dělala legraci, v dobrém samozřejmě, ale prostě tady byla, dalo se s ní mluvit. Strašně mě to mrzí kvůli dětem, protože byla vzácná babička, která svoje vnoučata miluje, ale zároveň zná jejich špatné stránky a nepřehání to s rozmazlováním. S Mužem o tom nemluvíme a já mu nechci přidělávat starosti, protože bych to měla snášet líp, byla to jeho máma, nemůže mě přece utěšovat, nemám na to nárok. Pak je tu ta věc s mým tátou, který je kvůli postupující demenci v nemocnici, většinou nás nepozná, občas přestává vidět, začíná špatně mluvit a je to všechno na hovno. Občas mám pocit, že se sesypu, ale mám blok, který to nedovoluje. Nechci, aby mě někdo litoval, tím že to hodím na papír, to ze sebe dostávám a pomáhá mi to srovnat myšlenky. 

 

Rozečetla jsem Hru o trůny, ale potom jsem už nemohla pokračovat. Četla jsem všechny možné ženské romány, pitomosti na jedno brdo, potkají se, okamžitě poznají, že jsou pro sebe stvořeni, skočí na sebe a prosouloží se na konec knížky s pár dramatickými rozchody a ublíženými výlevy. Teď jsem přešla na Percyho Jacksona a je to moc příjemná změna, musí jenom zachránit svět. Trůny už nikdy číst nebudu, nedokážu rozdýchat zabíjení postav. Kromě toho mě vždycky děsil středověk, z Kladiva na čarodějnice mi bylo špatně ještě asi týden potom, co jsem ho viděla. Nechápu, proč jsem to vůbec zkoušela.

 

Často teď poslouchám soundtrack z Vrány. Je naprosto famózní, depresivní, což teď přímo vyhledávám a při Believe in Angels se mi vždycky zdá, že se prostě rozpustím. Občas bych chtěla jen tak zmizet, přestat existovat, protože si se svým životem nedokážu poradit.

 

 

 

 

Sia a její nádherná Breath me

 

 

Slash

 

Už dlouho jsem nečetla žádnou zajímavou povídku. Až jsem narazila na stránky http://johnlockpositive.wordpress.com/. Povídky Sherlock/John Watson zapadly do mojí nálady. Hodně dramatu, citů i vtipných pasáží. Padesát odstínů se může jít zahrabat.

Je paradox, že ráda čtu slash povídky, ale většinou mi není příjemné dívat se ve filmu, jak se dva chlapi líbají. Spíš miluju to popisování pocitů, bojování sama se sebou, přiznání, odevzdání. Bože, moje vyjadřovací schopnosti šly úplně do kopru.

 

Sebeobrana

 

Můj splněný sen. Už  odmalička jsem chtěla umět kung fu nebo nějaké bojové umění, ale bohužel se nezadařilo. Až teď, ale všechno se asi děje ve správnou chvíli. Mám za sebou osm lekcí a budu pokračovat. Nemůžu říct, že bych se někomu ubránila. Vlastně je to kontraproduktivní. Dřív jsem nikdy nevěděla, co bych dělala, kdyby mě někdo přepadl a teď zjišťuju, jak jsem pomalá, zbytečně panikařím, nevyužívám obě ruce a dělám zbytečné blbosti, jako je bouchání do žeber. Naprostý masakr je potom boj na zemi po dobu dvou minut, které se zdají nekonečné, když vás zalehne stokilový chlap a nemůžete ho ze sebe setřást. Ale strašně mě to baví a ten nával adrenalinu, když se ze sebe snažíte vydat všechno, je návykový.