Moje srdcová záležitost - Stephen King - Tělo

Nejdůležitější věci se nejhůře vyjadřují. Stydíte se je vyslovit, protože slova umenšují jejich skutečný význam, jejich bezbřehá obrovitost se vyslovením scvrkává na pouhou životní velikost. Je v tom však ještě něco navíc, že? Nejdůležitější věci jsou skryty příliš blízko místa, kde leží vaše tajné myšlenky, podobně jako znamení vedoucí k pokladu, jenž by vám rádi ukradli vaši nepřátelé. A nejhorší na tom je, že můžete učinit bůhvíjaké objevy a sklidíte jen výsměšné pohledy lidí, kteří vůbec nerozumějí tomu, co říkáte a proč téměř křičíte, když to říkáte. A tajemství zůstane tajemstvím, protože nenalezne srozuměnou duši.

Chris a já jsme pozorovali Verna, jak zalévá pumpu, zatímco Teddy zběsile cloumal rukojetí. Nakonec byl odměněn proudem čisté vody. V tu ránu měli oba hlavy pod pumpou, aniž Teddy ustal v horečné práci.

„Teddy je blázen,“ řekl jsem s porozuměním.

„To jo,“ řekl Chris věcně. „Nedožije se ani dvojnásobnýho věku, co má teď, to se vsadím. To že mu fotr spálil ty uši. V tom to všechno je. Je to blázen a tancuje mezi náklaďákáma. Přitom vidí hovno, brejle, nebrejle.“

„Pamatuješ tenkrát na tom stromě?“

„Jo.“

Před rokem lezli Teddy s Chrisem na borovici za naším domem. Už byli skoro nahoře, když Chris řekl, že dál to nejde, protože horní větve jsou shnilé. Teddy nasadil ten svůj šílený, zarputilý výraz a řekl, že na to sere, že je celej zapatlanej smůlou a že toho nenechá, dokud nebude nahoře.Chris mu to nedokázal vymluvit. Takže Teddy lezl dál a skutečně to dokázal – vážil nějakých pětatřicet kilo. Stál tam, svíral špičku borovice usmolenou rukou a vyřvával, že je král světa nebo nějakou podobnou pitomost, když se najednou ozvalo nepříjemné zapraskání shnilé větve, na které stál, a už se poroučel. Pak se stalo něco, co člověka utvrdí v tom, že Bůh existuje. Chris po něm reflexívně chňapl a chytil ho za vlasy. A ačkoliv mu zápěstí opuchlo tak, že měl pravou ruku nejmíň čtrnáct dní nepoužitelnou, držel Chris řvoucího a klejícího Teddyho, dokud se mu nepodařilo postavit se na zdravou dostatečně silnou větev, která ho unesla. Nebýt Chrisova pohotového zákroku, byl by Teddy v pádu narážel na větve dobrých pětatřicet metrů k úpatí stromu. Když slezli dolů, byl Chris bledý a neměl daleko ke zvracení z prožitého strachu a Teddy se s ním chtěl prát, protože ho tahal za vlasy. Taky by se byli poprali, kdybych to tenkrát neurovnal.

„Občas se mi o tom zdá,“ řekl Chris a podíval se na mě podivně bezbrannýma očima. „Až na to, že v tom snu nikdy nechytím, držím jen pár vlasů a Teddy řve a padá dolů. Divný, co?“

„Divný,“ souhlasil jsem a naše oči se na chvilku střetly a vzájemně si odečítaly opravdovost přátelství. Pak jsme se znova podívali na Teddyho s Vernem, kteří na sebe cákali vodu, křičeli, smáli se a častovali nadávkami.

„Jenže tys ho chytil,“ řekl jsem.