Jen tak mě napadlo, jestli bych v pubertě taky propadla ana blogům a došla jsem k závěru, že ne. Už od dětství jsem totiž milovala ve filmech nádherné ženy. O jedné italské herečce jsem byla přesvědčená, že je to nejkrásnější žena na světě. Hodně se v tom filmu svlékala. Měla nádherná prsa, útlý pas, oblé boky a jemně klenuté bříško. Teď po letech jsem si ji vyhledala (jmenuje se Francesca Dellera) a zjistila jsem, že její zjev mi připomíná nafukovací pannu. Ale pořád mi připadá nádherná.
V Titanicu jsem se zamilovala do Kate Winslet.
Scéna, kdy svou chůzí přes silnici způsobí dopravní nehodu. :)
Další bohyní pro mě je Monica Belluci.
I v padesáti dokáže zastínit o polovinu mladší ženy.
Takže "thinspo" hubených tělíček a většinou bez hlav je proti nim prostě trapárna.
Pak jsem začala vzpomínat na dětství.
Video. Byli jsme jedna z prvních rodin v domě a mezi našimi známými, kdo měli videopřehrávač. Sice s jednou hlavou, ale měli jsme ho. Takže naši nakupovali na tehdejší burzách videokazety v původním znění s tzv. rychlodabingem. To byl domácí překlad a dabing namluvený jedním člověkem, který většinou nestíhal všechno přeložit, takže jsme půlku nechápali, ale měli jsme Hříšný tanec a Modrou lagunu. Což vedlo k tomu, že jsem chtěla vypadat jako Jennifer Grey nebo Brooke Shields. :D Později jsme mohli chodit do videopůjčoven, lidi si půjčovali kazety mezi sebou a nastaly filmové víkendy. Viděla jsem spoustu hongkongských filmů. Na některé se nezapomíná jako Karate Tiger 4. Závěrečná bojová scéna je bomba. Je tam všechno. Šílené ksichty, ublížené ksichty, patetické řeči a přehrávání.
Pak tu taky byl Karate Tiger 2 a klasika Karate Kid. Na tu jsme koukali pořád dokola, dokud jsme tu kazetu měli půjčenou. Pak jsem taky milovala filmy, kde děti uměly karate nebo kung fu a dokázaly zmlátit dospělého. Jeden takový jsme měli. V překladu to byla Šťastná sedmička. Byla tam jedna holčička, šest kluků, z nichž jeden jezdil na skateboardu a jeden chodil pořád ve vojenském a říkali mu Rocky. Byla to taková zamotaná komedie o diamantu a mafiánech, co ho chtějí. Zkoušela jsem ho teď najít, ale myslím, že jsem bez šance.
Ohledně herců bylo kolikrát těžké zjistit jejich jméno, protože titulky z padesáté kopie byly rozmazané. Ale Patrika Švajce :D znal úplně každý, i když jsme byli schopni si ho splét s Kurtem Russelem. Byli si v té době podobní. Jo a já měla tričko s Van Dammem. Krvavý sport jsem si pouštěla hodně často. Tričko s obrázkem herce nebo herečky to bylo taky terno.
Písničky. Zahraniční hity většinou hrály u kolotočů. To pak kamarádka přišla, že Roxette jsou nejlepší skupina na světě a pořád dokola psala na chodník křídou Roxette Joyride. Po revoluci někteří měli satelit a MTV a za mnou přilítla kámoška, že viděla nejlepší skupinu na světě East 17 a její mamka jí ušije přesně stejný kalhoty jako mají oni.
Kazeťák. Měli jsme to štěstí, že nám naši koupili dvojče. Pro neznalé. Byl to kazeťák na dvě kazety a jeden oddíl byl nahrávací, takže jsme si mohly nahrávat půjčené kazety i z rádia. A pokud jsme chtěly nějaké písničky z televize, tak jsme si je museli nahrát z televize za našeho hrobového ticha. Ještě na střední jsem si nahrávala písničky z rádia, a vytvářela si tak vlastní výběr, abych si měla co pouštět.
Klíště. Nebudete tomu věřit, ale za celé své dětství jsem neměla ani jedno a to jsem normálně válela sudy v trávě. O jejich existenci jsem se vlastně dozvěděla až ze scénky Možná přijde i kouzelník. A myslím, že jsem nebyla sama. Na táboře jsme pak s některýma holkama hystericky probíhaly lesem, aby na nás nespadlo ze stromu. :D
Je zvláštní, že do svého dětství bych se vrátila hned bez váhání, ale už nikdy bych nechtěla zažít znova svoji pubertu. Takže radši zůstanu kde jsem :D
Před pár lety řekla jedna nadřízená z mojí práce, bylo jí kolem padesáti, že už by nechtěla, aby jí bylo třicet, protože tehdy byla ještě blbá, a když o tom přemýšlí, že ještě ve čtyřiceti byla taky blbá, takže teď jí to vyhovuje, jak to je. :D
Žádné komentáře:
Okomentovat